Fotografie kavčete žlutozobého před masivem Tre Cime je jednou z mých nejúspěšnějších fotografií, co se umístění v soutěžích týče. V loňském roce dostala ocenění v soutěži Wildart Photographer of the Year, kde byla porotou oceněna jako Highly Commeded v kategorii Light. V následujícím textu se chci podělit o to, jak daný snímek vznikl. Mezi řádky najdete víc nepublikovaných fotografií kavčat i skalního masivu, které jsem na daném místě vytvořil.
Výlet z povinnosti
Skalní masiv Tre Cime je dominantou Dolomit a oblíbeným cílem mnoha krajinných fotografů, kteří ho fotili už snad ve všech myslitelných úhlech, světlech a denních i ročních dobách. Jelikož se primárně zaměřuju na focení volně žijících zvířat, původně jsem cestu k Tre Cime bral jako takovou vycházku bez velkých fotografických ambicí. Byl jsem na Věže jednoduše zvědavý a zároveň jsem jejich návštěvu bral trochu jako povinnost, když už jsem se v italských Dolomitech vyskytl. Cestu k Věžím jsme se ženou měli naplánovanou tak, že k nim dojdeme v pozdním odpoledni, kdy už by mohlo být slušné světlo na případné focení a pokud to bude možné, někde poblíž přenocujeme, což by zase mohlo dát prostor pro nějaké to ranní focení. Dobré fotografie se mi málokdy podaří udělat, když jsem na daném místě poprvé. Většinou se s ním potřebuju seznámit. Zvláště pokud se jedná o hory, se mi osvědčuje obhlédnout, jak tam funguje světlo a mít prostor trochu se zamyslet nad tím, co by se tam dalo vytvořit. Tady všechno vyšlo tak nějak spontánně, aniž bych to předem plánoval.
Odvrácená tvář Mekky fotografů
Po příchodu k Věžím jsem zjistil, že jejich pověst neklame. Byly skutečně obrovské, mnohem větší než jsem čekal. Velikostí mi připomněly patagonské domimanty v Torres del Paine nebo slavný Fitz Roy. Odvrácenou stranou jejich unikátnosti byla přítomnost desítek lidí, mezi kterými byla i spousta “fotografů”. Většina z nich tu ze stativů cvakala jednu fotku za druhou. Po zmáčknutí časové spouště obvykle honem přeběhli před fotoaparát a s nenuceným výrazem se stávali součástí své vlastní kompozice. Obvykle po zkontrolování výsledného snímku patrně nebyli spokojeni a tak podobný postup opakovali do zblbnutí. Podobné fotky jsou možná dobré na Instagram, ale mě osobně počínání přítomných fotografů od focení věží samotných poměrně bezpečně odradilo.
Hrátky s kavčaty
Všiml jsem si však, že poblíž proletuje početné hejno kavčat žlutozobých, které vykazují nápadnou toleranci k lidské blízkosti. Kavčata se totiž pohybovala kolem turistů a z pod nohou jim sezobávala drobky od svačin. Jelikož jsem s sebou shodou okolností měl trochu ptačího zobání, napadlo mě dát kavčatům něco na přilepšenou. Ukázalo se, že jak si toho kavčata všimla, začalo se jich ke mě slétat čím dál víc. Po chvíli jsem si zkusil trochu zrní nasypat do dlaně. Netrvalo dlouho a už mi v ní přistávalo první kavče. Tak se zrodil nápad zvěčnit kavčata na široké sklo ideálně s nějakými kopci v pozadí. Focení probíhalo tak, že v levé ruce jsem měl nějaké to zobání, v pravé fotoaparát, který jednoručně nebylo úplně snadné ovládat. S trochou cviku se ale brzo začaly dostavovat první výsledky. Nejprve jsem zkoušel štěstí s objektivem Nikkor Z 14-30mm f/4. Ukázalo se, že ohnisko 14 mm je na kavčata přece jen příliš široké. Kavčatům protahovalo křídla v okrajích a taky ostření na ně nefungovalo úplně nejlépe. Po chvíli jsem proto přesedlal na pevnou Fkovou Nikkor 20mm f/1,8 která s kavčaty fungovala o poznání lépe. Zabavil jsem se takhle zhruba na hodinku, shodou okolností jsem se trefil zrovna do toho nejlepšího předzápadového světla. Za tu hodinu jsem udělal sérii zhruba tisíce snímků z nichž většina putovala do křemíkového nebe. Asi dvacet fotografií mi ale přišlo nadějných a mezi nimi byla i oceněná fotografie, kterou jsem nazval Quattro Cime. Při větší troše fantazie totiž sluncem prosvícená křídla letícího kavčete tvoří čtvrtý vrchol dominanty Dolomit.
Celkovo 677 zobrazení, z toho dnes 2 !