Už nějaký čas mě lákalo navšívit jezero Kerkini v severním Řecku poblíž bulharských hranic. Samotné jezero, které je zároveň se svým nejbližším okolím i národním parkem, má rozlohu zhruba 110 km čtverečných a je obklopeno stejnojmenným pohořím Kerkini. Místo je už nějaký ten rok známé jako ptačí ráj a proslavilo se zejména pelikány kadeřavými, za kterými se sem, zejména v zimním období, slétává snad celá Evropa. Není divu, protože v zimě, kdy jsou vrcholky hor zasněžené a osvícené vycházejícím sluncem a klidná hladina jezera je plná pelikánů, jde o skutečně nádhernou scénérii, která se jen tak někde nezažije. Měl jsem pocit, že u toho nesmím zkrátka chybět.
V roce 2018 jsem měl reálnou možnost vyjet na Kerkini poprvé, ale na tu dobu jsem měl již naplánovanou cestu do Thajska. Letos jsem nezaváhal a přidal se k fotoakci pořádané Jirkou Míchalem a společně s Alešem Golou a Vláďou Holubem se vypravil na tři dny za tolik očekávaným focením pelikánů…
Pár slov o pelikánech
Pelikán kadeřavý patří k největším druhům pelikánů na světě a dorůstá velikosti 140 až 170 centimetrů s rozpětím křídem okolo tří metrů. S váhou přes 10 kilogramů je jasné, že nejde o žádného drobka a jeho hlavní potravu tvoří ryby. V době páření se pelikánům hrdelní vak zbarví do sytě oranžové až červené barvy a to je přesně ten moment, který jsme chtěli v měsíci únoru vystihnout. Na jezeře Kerkini se vyskytuje více druhů pelikánů, ale v zimních měsících je zde nejčastější setkání právě s pelikánem kadeřavým. Při troše štěstí lze zahlédnout i pelikána bílého, který je ve skutečnosti v době páření růžový. Hrdelní vak má sytě žlutý a na horní části zobáku se táhne modrá linie. V době naší návštěvy jezera bylo, dle slov našeho průvodce Nikolaose, na jezeře 7 jedinců pelikánů bílých. Přesto se nám povedlo se dvěmi jedinci setkat jednoho mlhavého rána.
O focení pelikánů
Obecně focení pelikánů probíhá tak, že se nalákají na přirozenou potravu – na ryby ve velikosti od 15 až do 30 centimetrů. S pelikány pak lze celkem dobře pracovat a často stačí s rybou jen mávat a už se slétnou ze všech stran jak kachny na rohlík. Není to tedy focení v krytu, v maskovačce a ani není třeba zvláštní opatrnosti. Je to zkrátka pohodové focení na krásném místě s krásnými zvířaty a hraní si s kompozicí a světlem. Často jsou vidět fotky pelikánů rvoucí se o ryby nebo dokonce fotky pelikánů chytající ryby ve vzduchu. Asi jsou tyto fotky akční a „cool“, ale pro mě nepřirozené a až moc umělé. Raději jsem tak vyhledával osamoceně plující nebo letící pelikány a jejich malé skupiny plující mimo hlavní „kotel“.
Od prvního momentu po příchodu ke břehu jezera bylo jasné, že se bude jednat o „fotojatka“ a závěrka dostane řádně zabrat. Nádherné prostředí, krajina, ptáci všude kolem – ale. Možnost fotit při kouzelném východu slunce se nám naskytla pouze prvního rána. Předpověď počasí, kterou jsme nelibě sledovali se bohužel naplnila a do konce akce následovala už v podstatě jen šedobílá oblačnost. Co naplat, pracovat se musí s tím co je a zaměřil jsem se na jiné motivy, než jsem měl původně v plánu. Vystřídali jsme nakonec focení z lodě i ze břehu, zkusili si fotky statické i akční, které každý z nás pojal svým stylem. Vždycky mě baví pozorovat jak odlišné snímky mohou vzniknout z naprosto stejného místa, ve stejném času a kolikrát i se stejným cílovým objektem jen díky například odlišným ohniskům nebo fantazii fotografa.
Hlavně „nesýčkuj“
Našeho průvodce Nikolaose jsem hned první den poprosil o tipy na místa pro focení sýčků obecných – mým druhým cílem cesty na Kerkini. O sýčcích jsem mlel stále dokola až mi Vláďa jednoho rána řekl, „hlavně nesýčkuj“ a už se to tak nějak ujalo:-). Sýčkovali jsme pak ale všichni. Díky Nikolaosovi se nám podařilo zahlédnout sýčka na klimatizaci jedné budovy, ale pořád to nebylo na focení podle mých představ. Denně jsme procházeli také část obce nacházející se kousek od jezera, kde měl být velký výskyt těchto krásných soviček a “Nik” nám ukázal i dvě místa s výskytem sovy pálené. Ta se však na rozdíl od sýčka během denního světla téměř neukazuje a tak jsem si tyto staré opuštěné domy uložil do navigace pro případnou další návštěvu. Celé tři dny se nám tedy „sýčkovat“ nedařilo a zadařilo se až při odjezdu na letiště, kdy kousek od hotelu Jirka, sedící za volantem, zahlédl tohoto roztomilého fešáka sedícího na zídce pod krovem staré stodoly.
Náhoda chtěla i tomu, abychom si nafotili chocholouše obecné, kteří u nás téměř jako sýčci vymizeli a zde jich žije spousta. Na první pár chocholoušů nás poprvé upozornil Vláďa, který zpozoroval, jak se k nám blíží hopsáním po pláži. Druhý pár, dost možná ten stejný, jsem objevil při focení kormoránů o pár desítek metrů dále za zhruba hodinu. Pózovali všem nebojácně před objektivem na pár metrů.
Sbohem Kerkini,…ale ne nadlouho
Cestou zpět na letiště jsem si vše přemítal v hlavě a dospěl k názoru, že se na toto jezero vypravím znova i když to pravděpodobně nutně nebude již v zimě. Toto místo má pro mě velké kouzlo a výhledově i potenciál během celého roku.
Další snímky z cesty za pelikány najdete zde.
Uvernený blog na domovskej stránke prispievateľa …
Celkovo 1,147 zobrazení, z toho dnes 2 !